Uhlíková stopa české kultury. Proč je nejvyšší čas počítat ve strategii i s ekologií?

Veřejný sektor a v něm působící kulturní organizace mají momentálně šanci jít příkladem. Šetrnější provoz objemného aparátu české veřejné správy by kromě nastolování nových standardů měl na snížení dosud vysoké uhlíkové stopy Česka reálný dopad. Podle Viktora Třebického z CI2, který se věnuje snižování dopadů na klima, má česká veřejná správa v tomto ohledu stále velké rezervy.

‍

Za udržitelnějším chováním institucí v Česku stále stojí spíše osvícené vedení nebo někdo, kdo tyto myšlenky prosadí - systematické řešení stále chybí. Zatímco ve Velké Británii jde o konsenzus napříč společností, že je nutné emise snižovat a směřovat k uhlíkové neutralitě, v Česku převládá sektorový přístup - snižování emisí je stále chápáno jako záležitost agendy životního prostředí, nikoliv průřezově. V Česku sice existuje národní adaptační strategie i akční plán, což jsou velmi přesně zpracované dokumenty, stále jsou však vnímány jako resortní dokumenty ministerstva životního prostředí, i když obsahují úkoly i pro ostatní ministerstva - včetně ministerstva kultury.

‍

‍

Proč se vůbec zabývat uhlíkovou stopou v kultuře?

‍

“Možná to někoho nenapadne, ale samozřejmě v gesci tohoto ministerstva je velké množství budov, zejména historických institucí, a těch všech se dotkne změna klimatu – ať už je to sucho nebo extrémní projevy počasí. Je potřeba jinak se starat například i o parky, pokud v budoucnu bude o dva tři stupně průměrně tepleji, tak všechny historické parky budou trpět,” doplňuje Třebický.

‍

Dobré příklady přitom samozřejmě existují - vlastní strategie na snižování uhlíkové stopy mají už 15 let kulturní instituce ve Velké Británii. Pomáhá tomu i tamější zákon, který v podstatě zavázal všechny sektory, tedy i ten veřejný, postupně snižovat emise skleníkových plynů. Jednotlivé kulturní instituce se proto snaží podnikat opatření k snížení dopadů.

‍

Na mainstreaming mezioborovosti zelených opatření jakožto jednu z priorit se ve svém novém programovém období 2021-2027 zaměřuje také Kreativní Evropa.

‍

Pozitivní zprávou z českého prostředí by mohlo být, že environmentálně odpovědné chování se od letošního roku začalo zohledňovat při zadávání veřejných zakázek - novela příslušného zákona zavedla od 1.1. 2021 dokonce povinnost sociálně a environmentálně odpovědného veřejného zadávání. Problém však není jenom v chybějících metodikách, legislativě či nedostatečné komunikaci, ale souvisí s vůlí konkrétních hráčů se uhlíkovou stopou zabývat. V České republice jde zatím spíš o ojedinělé případy, výjimku tak tvoří třeba Národní divadlo, kde je už několik let na střeše fotovoltaická elektrárna. Ekologický audit si jako první kulturní organizace u nás nechal za rok 2019 spočítat také Institut umění - Divadelní ústav.

‍

‍

Co ukáže audit uhlíkové stopy

‍

Uhlíková stopa se stává univerzálním indikátorem životního prostředí a udržitelného rozvoje. Pokud chceme řešit udržitelnost, musíme vlastní emise dobře znát. Se svým týmem z CI2 Třebický vyvinul jednoduchou Kalkulačku uhlíkové stopy pro jednotlivce a domácnosti, organizacím, firmám i státní správě pomáhá uhlíkovou stopu mapovat pomocí ekologického auditu.

Audit měří uhlíkovou stopu ve třech oblastech, tzv. scopes, které pomáhají určit, jaký vliv na jakou část uhlíkové stopy organizace má.   Výsledky prokazují, jak v daném prostředí funguje nakládání s energiemi, vodou, odpady a provoz budovy, např., jaké jsou zde návyky co se týká zhasínání, větrání, třídění odpadu apod. Jde ale i odběratelské služby či služební cesty. Součástí auditu by mělo být nastavení cílů ke snížení uhlíkové stopy až třeba k uhlíkové neutralitě. Už jen díky zmapování a základní úpravě návyků lze přitom podle Třebického snížit spotřebu až o 20 %, a to bez velkých investic.

‍

‍

Jak s výsledkem auditu v kulturní organizaci dále pracovat?

‍

Praktickým cílem ekoauditu je rozklíčovat, z čeho se náš dopad na klima skládá - zaujímá největší podíl spotřeba zemního plynu nebo elektřiny? Jsou alarmující čísla za odpady nebo objem služebních cest? Dalším krokem musí být strategie, jak tyto dopady snížit. To v praxi může znamenat například dát si cíl vyjádřený v řádu let a zavázat se veřejnou deklarací organizace, že do stanovené doby sníží svou uhlíkovou stopu třeba o 40 %. Byť se Evropská unie zavázala, že do roku 2030 upraví krátkodobé cíle a související konkrétní opatření vedoucí ke zmírnění klimatické krize tak, aby v roce 2050 Evropská unie dosáhla uhlíkové neutrality (výjimku zatím dostalo Polsko), přístup k plnění tohoto závazku ze strany České republiky zůstává laxní. Na veřejné instituce zatím neexistuje konkrétní požadavek na snížení emisí. Představa, jak se ze současných dvanácti tun emisí na obyvatele Česká republika přiblíží čisté nule, by proto měla ve společnosti rezonovat mnohem hlasitěji.

‍

Doprovodným nástrojem k vyhodnocení ekoauditu je v tuto chvíli benchmarking, pomocí kterého lze srovnat například uhlíkovou stopu obdobných institucí, a to v přepočtu na zaměstnance nebo metr čtvereční. To, jak si stojíme mezi ostatními, je samozřejmě ovlivněno tím, s kolika obdobnými organizacemi se porovnáváme, přesto může dát takové srovnání zprávu, zda výsledek naší organizace není extrémní.

‍

‍

Nová norma

‍

Na výzvy spojené se snižováním uhlíkové stopy lze reagovat buď adaptací, tedy pasivním přizpůsobením se danému stavu, nebo tzv. mitigací, aktivním snižováním vlastního dopadu na životní prostředí. Při zavádění změn může managementu pomoci také uvědomění, že namísto regulace jde o příležitost jít příkladem či téma dokonce prosazovat. To může v dlouhodobém horizontu zajistit i nižší náklady, protože změna v přístupu k provozu organizací je vzhledem k mezinárodním závazkům dlouhodobě nevyhnutelná. Novou normu by za svou měly přijmout především  instituce veřejného dotovaného sektoru a  zřizovatelé a vedení příspěvkových i dalších neziskových organizací  i proto, že disponují veřejnými prostředky. V Českém prostředí se zatím snaží jít příkladem především globální firmy, které v posledních letech proaktivně přijímají v rámci svých CSR strategií (z anglického Corporate Social Responsibility, společenská odpovědnost firem) řadu opatření snižujících uhlíkovou stopu či jsou aktivní v offsetových projektech (více např. projekt Sledujeme/snižujeme C02), jejichž cílem je realizovat ve veřejném prostoru neinvestiční opatření, které prokazatelně vede k zachycení skleníkových plynů či k prevenci jejich vzniku.

‍

‍

Na co se zaměřit

‍

Při nastavování ekopolitiky organizace je důležité znát výchozí stav, který pomůže zmapovat například zmiňovaný audit uhlíkové stopy. Součástí ekopolitiky je stanovení cílů v oblasti snižování uhlíkové stopy, nastavení souvisejících opatření a systému vyhodnocování.

U organizací, které mají ve správě budovy a objekty, je vhodné nastavit systematický energetický management, ideálně s ambicí přechodu k zelené elektřině. Zdrojem inspirace na úrovni šetrnějšího provozu a správy objektu, kde organizace sídlí, může být finský model, kde je běžná praxe sdíleného energetického manažera. Ti v Česku zatím stejně jako digitalizace měření spotřeby chybí.

Pozornost vyžadují i jednotlivé provozní záležitosti související s odpovědným nakupováním služeb, jako je tisk, výroba a nakládání s propagačními předměty, catering a produkce akcí ale i digitální smog. Významnou roli může hrát také mobilita, u které lze preferovat veřejnou dopravu v případě služebních cest, omezení letů či kompenzace vzniklých emisí realizací offsetů.

Součástí ekopolitiky organizace je také interní a externí komunikace. Opatření lze formulovat participativně, ať už ve spolupráci se zaměstnanci, nebo společně s partnerskými organizacemi.

Manuál pro kulturní instituce v době klimatické změny zveřejnilo v roce 2019 Umění pro klima.  V roce 2020 byla udržitelnost hlavním tématem Noci divadel, akcí, která každoročně sdružuje desítky divadel a kterou koordinuje Institut umění - Divadelní ústav (IDU). V roce 2021 tým pořadatelů představil Kodex udržitelnosti Noci divadel. Tématem udržitelnosti se od roku 2019 zabývá také IDU. Ve spolupráci s dalšími kulturními aktéry (Národní filmový archiv, Činohra Národního divadla, CED Brno), Uměním pro klima a Magistrátem hlavního města Prahy pořádá pracovní setkání s cílem sdílet dobrou praxi a formulovat, jak se v rámci kulturního provozu zabývat udržitelnými principy. K tématu IDU pořádá také diskuze a konference pro profesní i širokou veřejnost (viz například konference Střed zájmu: Kultura v nové realitě, kterou IDU společně s Kanceláří Kreativní Evropa pořádal v listopadu 2020).

Veronika Černohous vystudovala žurnalistiku a mediální studia a sociální a veřejnou politiku na FSS MU, při studiu se podílela na řadě projektů zaměřených na udržitelnost a společenskou odpovědnost firem. Pracuje jako vedoucí oddělení komunikace a marketingu v Institutu umění – Divadelním ústavu (IDU), kde se od roku 2019 věnuje také projektu Kultura pro budoucnost. Prošla redakcemi Českého rozhlasu, České televize, příležitostně publikuje v Czechdesignu, Taneční zóně a ArtsCzechu. S Janou Návratovou připravuje podcast IDU Suflér zaměřený na potřeby, vize a strategie v kultuře a umění. Těmto oborům se věnovala také v rámci agendy na zahraničním odboru Ministerstva kultury či v týmu Českého centra Berlín.

‍

‍

Doporučené materiály

‍

Střed zájmu: Kultura v nové realitě (konference)

Podcast Suflér: Ekoaudit v kultuře

‍